Přechod jinam

Blog přesměrován na www.ximara.cz

Mé lásky a jiné neplechy

Cítím potřebu se vypsat z toho všeho, co na mě v poslední době padá. Doteď jsem neměla dostatečnou odvahu to sepsat, ani jsem v podstatě nevěděla, co mám psát. Až dnes jsem si uvědomila, co by mi teoreticky mohlo pomoct - sepsat a zhodnotit všechny mé vztahy s opačným pohlavím. (Šílený nápad, já vím. A ještě ke všemu to věšet na net... Co mě to popadlo?... A kdo všechno si to může přečíst?...) Vždycky říkám, že jich bylo málo, ne-li dva, ale když se nad tím hlouběji zamyslím, tak jich přece jenom bylo povícero, jen jsem je v hlavě neměla pod štítkem "vztahy". Snad mi následující zamyšlení pomůže uvědomit si, jak na tom jsem a co vlastně chci. I když co chci, vím, a vím to dlouho, toužím po tom už několik let... A nejspíš proto se mi toho nedostává...

Začneme v mých nejstarších vzpomínkách. Vzpomínkách na školku. Znáte ty dětské lásky, takové to "A va va, Petr miluje Elišku!". Kupodivu už tehdy se mi líbil jeden "spolužák" z Veverek, Tonda se myslím jmenovat (zase tak dobře mi paměť neslouží). Já jsem vždycky byla velmi samostatné dítě, které ostatní prostě nepotřebuje, vystačí si samo. A z části i proto je stranou od ostatních. To mi vydrželo do druhého stupně základky, řekla bych. Z toho důvodu, že jsem většinu doby ve školce trávila sama, naprosto dokonale si pamatuji následující událost:

Byli jsme tenkrát na vycházce venku ze školky. Paní učitelky nás nechaly, ať si děláme, co chceme. Já jsem si cosi dělala sama pro sebe, když tu ke mně najednou přišel jeden spolužák, popadl mě za ruce a táhl pryč. Odvedl mě ke stromu, ke kterému mě přivázal nějakou šňůrkou. Chvíli kolem mne s jeho partou pobíhali a něco pokřikovali, jakou mají skvělou kořist. V tom přiběhl Tonda, nějakým způsobem je všechny "pobil" a osvobodil mne. 

Nevinné dětské hry tohoto typu nebyly u nás nezvyklé. Co bylo nezvyklé, že si vybrali mě. Tenkrát jsem z toho byla poměrně vykolejená. Nějaký čas potom, to už si tak zřetelně nepamatuji, jen vím, že to bylo, jsme snad drželi za ruce, ba dokonce jsme si dali pusu. Takže vlastně tradá, první můj vztah je na světě.

A teď můžu vesele přeskočit do osmé třídy, tuším? Krásných pár let bez jakýchkoliv starostí s kluky. Na jednom táboře s kroužkem (kroužek bylo mé velice plodné období života ve všech oblastech - studium, vztahy, psaní, ...) jsem se seznámila s Erikem (od teď už raději nebudu používat reálná jména (nemám příliš fantazii na používání jmen, respektive ráda si jména vymýšlím tak, aby seděla do mých vyprávění, což se zde ale nehodí, tudíž prostě použiji první jméno, které se mi bude v kalendáři líbit)). Nejsem si jistá, jak moc se dá náš vztah považovat za vztah. Bylo to takové to škádlení, vtipkování. Poslední den, na posledním výletě, jsme se drželi za ruce a zeptal se mě, zda s ním chci chodit. Tedy jsem odpověděla, že ne. Jednak jsem neměla tušení, co něco takového znamená (ano, zajisté jiné dívky ve stejném věku měly více zkušeností), jednak jsem se měla stěhovat z města na vesnici, tudíž by byl jakýkoliv kontakt nesnadný, ne-li nemožný. 

Později jsem se dozvěděla, že byl pěkný děvkař. Nikdy mě to ale nijak netrápilo. Po cca pěti letech jsme se potkali znovu. Jeli jsme nezávisle na sobě na stejný poznávací výlet. Bavila jsem se s ním úplně normálně, ale ke konci jsem cítila, že teď bych to s ním klidně zkusila. Bohužel (či bohudík?) o mne již neměl zájem (s největší pravděpodobností měl zájem o mou BFF). Tohle mě naštěstí ale také nijak netrápilo. Ale budiž, řekněme tomu vztah no. 2.

A teď to toho musím vsunout další, tentokrát "stoprocentní" vztah. (Vsunout, protože se odehrál před mým "druhým" setkáním s Erikem) Opět to bylo na táboře s kroužkem, někdy o prázdninách po prváku tuším. Bylo to zvláštní a vlastně to považuju za svůj první vztah. Tenkrát jsem dostala svou první pusu a zpanikařila jsem - utekla jsem to svého stanu. Blbé ovšem bylo, že bydlel v úplně jiném městě, a do toho mého jezdil jen velmi zřídka. Asi půl roku jsme udržovali vztah na dálku pomocí emailů, já jsem se vždycky rozepisovala (však vidíte tady, jak mi to jde), on psal relativně strohé zprávy, prostě chlap. Viděli jsme se za toho půl roku asi dvakrát. Poté mi napsal mail, že se se mnou rozchází, že se náš vztah nemůže takhle nijak vyvíjet. Zasáhlo mě to, ač víceméně všechno už vyprchalo. Vzpomínám si, že jsem mu napsala celkem dlouhý, žárlivý mail v odpověď... 

Asi po roce a půl mi napsal mail, že cítí jakousi potřebu se mi omluvit, ale ať v tom nic víc nehledám. Nehledala jsem, odpověděla jsem mu, že se také omlouvám za svůj předchozí mail. That's all. Třetí vztah.

Tak mě napadá, že teď bych sem zřejmě měla vložit jisté story... Nedá se zařadit do kapitoly "vztahy", ale spíše do kapitoly "úlety", a těch v mém životě taky nebylo mnoho. Let's start. Objevila jsem jednu úžasnou brigádu. Ona teda moc úžasná nebyla, ale ty peníze za to stály. Týden jsem stála v supermarketu a ptala se lidí, na jejich pocity z nakupování. A tehdy přišel můj úlet s Ochrankou. To byl jeden třicetiletý muž, který supermarket hlídal. Nelíbil se mi, ale prostě alespoň nějaký zábava. Předposlední den mé brigády jsme tam oba byli do zavíračky a nakonec mě i vyprovodil k autu. Chvíli se na mě díval a pak mi vtiskl polibek. Ehm, to byl můj první polibek. Já jsem se od něj rychle odtrhla nevědouc, co dělat. Raději jsem se s ním rozloučila, nastoupila do auta a odjela domů. Kupodivu mě po cestě "chytla euforie", že jsem se poprvé s někým líbala. To je naposledy, co jsme se viděli.

Během těchhle let na střední jsem měla spoustu skrytých tužeb po některých chlapcích. Někteří se to nikdy nedověděli a někteří bohužel ano (když člověk není zvyklý na alkohol a pak pije celkem dost, jde z něj pravda ven, i když to prostě nechce říct...). Každopádně jsem byla dlouho dobu nešťastná z jednoho, pak chvíli z druhýho, a pak jsem se překvapivě vrátila k tomu prvnímu... 

Co se nestalo, přechod na vysokou školu. Změna města a objevená svoboda. Ale řešme pouze pole mé pozornosti v muže. Svůj vztah s Informatikem jsem zde již popisovala, nebudu to dělat znovu. (Vztah číslo 4) Nebyla bych to já, kdybych si téměř okamžitě nezadělala na další "mužský" problém... Jen si nejsem jistá, jestli byl dobrý nápad publikovat mé myšlenky dále... Jsou příliš živé, neuspořádané, možná lehce bolestné, ale hlavně příliš se týkající reality, která by se to mohla dozvědět, což by nemělo dobré důsledky. Snad někdy příště (a velmi nekonkrétně). Nemám iluze o tom, že to příště určitě přijde. 

Konec světa... a dál?

Úspěšně jsme přežili konec světa... Gratuluji nám všem!

Ale proč píšu tento příspěvek? Má potřeba vypisovat se ze svých "stavů" v momentální chvíli vítězí nad potřebou věnovat se svému alteregu Ximaře, takže se předem omlouvám za veškeré své příspěvky takříkajíc "o ničem"... Já to prostě potřebuju. Na mou obranu, rodí se mi v hlavě plán na další příběh! (Zrodil se asi noc potom, co jsem byla v kině na Skyfall, ale tak já to mám vždycky. Z čeho se dá udělat lepší příběh, než se snu? :) ) Zatím ho nechám zrát a po zkouškovém (nebo možná, kdy je lepší začít psát, než když na to není čas?) se na něj plna síly vrhnu... Snad na to budu mít dostatek času a chuti, opravdu se k psaní potřebuji vrátit - žádný jiný koníček mi už bohužel nezbyl...

V tuto chvíli bych byla schopná napsat, že jsem se právě rozhodla víc sdílet své názory na věci okolo, ale vím, že bych to nejspíše nedodržela, takže nic slibovat nebudu. Velice ráda bych ale přece jenom přispívala víc a víc, nejen svými "emocionálními výlevy". Budu se snažit hodnotit svět kolem sebe, pokud to jen půjde a budu mít chuť a čas to sepsat.

Word v Androidu je úžasná věcička, můj předchozí příspěvek o tom dokonale svědčí. V poslední době mám čím dál, tím větší potřebu prostě něco napsat. Je to jedno co, ale prostě něco. Problém bývá, že když dorazím k počítači, nálada přejde, nebo musím dělati něco jiného. Proto svůj Android za tuhle možnost miluju. Už je to podruhé, co zachytil můj aktuální myšlenkový stav a myslím, že se mu to povedlo celkem dobře. Nebudu se již dál stydět vypustit ze sebe pár řádků sotva mě napadnou! :)

Města... Domovy...

Netrvalo to ani půl roku a zamilovala jsem si tohle město. Tu velikost, přehršel možností, kam jít, co dělat. Ano, naučila jsem se, že když někde potřebuji být v čas, musím jet o spoj dřív. Zamilovala jsem si ty lidi tady. Především ty z oboru - nebýt jich, tak jsem úplně ztracená... Zamilovala jsem si ty procházky pod Petrovem, když jsem chtěla být sama a přece jsem toužila po objetí. Po objetí někoho, kdo mi je sice může dát, ale ne v takovém významu, po kterém bych toužila. Zamilovala jsem si ty veselé obědy v menze. Zamilovala jsem si ty pozdní návraty na byt po x hodinách strávených v hospodě s lidmi, které mám ráda. Zvykla jsem si na tu ne přiliš dobrou vodu, která zde teče z kohoutků.

Přesto všechno je mé rodné v mém srdci vždy na prvním místě. Ano ano, mění se, a mění se beze mě. Pokaždé, když se tam vrátím, cítím tu změnu. Pokaždé. Jako bych tam vůbec nechyběla. Děsí mě to, ale já se nedám. Tohle město mi zůstane v srdci napořád, ať se stane cokoliv. Stále budu vzpomínat na všechno dobré i zlé, co mě tu potkalo. Budu vzpomínat na přátele, se kterými jsem toho tolik prožila. Na školy, které jsem tu vychodila. Prostě na všechno, ať mě kroky povedou kamkoliv. Až jednoho dne vyjde má knížka, bude v ní o něm zmínka. Byť by to mělo být jediné písmeno, jediná zkomolenina jeho jména. Nejsem si jistá, jestli bych byla schopná v něm znovu žít. Je to možná smutné, ale nejspíš jsem si příliš rychle zvykla na něco jiného.

Moje "nové" město je pro mne symbolem svobody, kterou si již nenechám upírat.

12. - 14. 11. 2012

Rozhodla jsem se, je konec. Více jak měsíc už to bude, co se stýkám s Informatikem. Celý náš  vztah je ale založený na sexu. Nejdřív jsem si myslela, že mi to nevadí, ale teď to ve mně nějak vykrystalizovalo. Nikdy se mi vlastně nelíbil, ale já jemu zřejmě ano. Seznámili jsme se v tanečních, před třemi roky. Při pánských volenkách pro mne vždy chodil a já se snažila mu vždy vyhnout. Jednou mě během tance pozval na rande. Tenkrát jsem ho odmítla. Víceméně ne naschvál, opravdu jsem nemohla a možná jsem toho i litovala...

Oba jsme kvůli škole změnili město. Odešli jsme do většího, liduplnějšího. Asi po dvou týdnech mi napsal, jestli se nechci sejít. Jen tak, bez předchozí návaznosti, konverzace. Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila. Sešli jsme se a po chvíli domlouvání vyrazili na pivo. Samozřejmě mi alkohol otevřel ústa a řekla jsem mu o sobě spoustu věcí, které na prvním setkání většině lidí neříkám. Nebudu to dále rozepisovat, skončili jsme v autě a málem se spolu vyspali. Naštěstí jsem byla rozumná a řekla ne. Asi tak vypadala naše první schůzka... Romantika, že?

Říkala jsem si, že to teda vyzkouším, de facto jsem žádný opravdový vztah do té doby neměla, že nasbírám zkušenosti. A teď budu mít novou zkušenost - rozchod. Jaké to vůbec je? Ukončit vztah s někým, koho vlastně nemiluješ, a nevíš, jak je na to on... Na jednu stranu nechci být sobecká mrcha, která by ho jenom využívala, takže vlastně dělám dobře, ne? Uvidím, podle toho, jak to vezme. Mám z toho celkem strach.. Jasně, napsat mu to po internetu by bylo jednoduché, ale já chci zkušenost až dokonce. A tak částečně přece jenom chci asi trpět. Zjistit, jaké to vlastně je... 

_________________________________________________________________________________________________

Vycházím z hospody posilněná jedním pivem a cigaretou na nervy. Ruce v kapsách, hlavu skloněnou. Myslím na to, co mě teď čeká. Rozejít se s přítelem. "Nemá cenu si nic připravovat, stejně to bude jinak," radili mi všichni okolo. Mám asi patnáct minut na to dojít na místo schůzky. Vybrala jsem jeden z parků ve městě, ve kterém jsem ještě nebyla. Nejdřív jdu pomalým krokem, ale pak zrychlím, nechci přece přijít pozdě. Čím víc jsem blíž, tím víc jsem nervózní. Jak to řeknu? Jak to vezme on? Zvládnu to?

Nechci ho potkat už po cestě na schůzku, tak jdu jinou ulicí a procházím parkem z druhé strany. Jdu velice pomalu, mám ještě čas, i když vím, že on už tam bude čekat. Poslední zatáčka a přemáhá mě panika. Co mám proboha dělat? Stojí otočen na druhou stranu, nečeká, že bych přišla zezadu. Pořád pokračuji směrem k němu. Dívám se střídavě na zem a na něj. Otočil se, takže se dívám už jen na chodník. Zamířil ke mně.

Vzájemně se pozdravíme a jdeme do parku. Prý jak se mám. Povídám mu o dnešním testu z matiky, že byl takový, jaký jsem ho čekala. Dále už to nevydržím, nechci si s ním povídat o ničem jiné a rovnou se ho ptám: "Co jsi mi chtěl, povídej!" 

Že prý se s ním týden před naší první schůzkou rozešla přítelkyně a pořád se přes to nemůže dostat, že se ještě necítí na vážný vztah. Musela jsem se smát. Abych se vyhnula jakémukoliv vysvětlování, tak jsem mu prostě řekla: "Tak to jsme dva." Nechápavě se na mě kouká. "To je to, o čem jsem s tebou chtěla dnes mluvit," dodám na vysvětlení, ale víc už nic. Přece jenom je chvíli překvapen, prý se bál mé reakce. 

Nemaje jiné téma začneme mluvit o mé wifi a jiných počítačových věcech. Všímám si, že s ním mluvím jinak, teď po "rozchodu"... 

A tak skončil vztah dvou lidí, kteří k sobě nejspíše nic necítili....