Netrvalo to ani půl roku a zamilovala jsem si tohle město. Tu velikost, přehršel možností, kam jít, co dělat. Ano, naučila jsem se, že když někde potřebuji být v čas, musím jet o spoj dřív. Zamilovala jsem si ty lidi tady. Především ty z oboru - nebýt jich, tak jsem úplně ztracená... Zamilovala jsem si ty procházky pod Petrovem, když jsem chtěla být sama a přece jsem toužila po objetí. Po objetí někoho, kdo mi je sice může dát, ale ne v takovém významu, po kterém bych toužila. Zamilovala jsem si ty veselé obědy v menze. Zamilovala jsem si ty pozdní návraty na byt po x hodinách strávených v hospodě s lidmi, které mám ráda. Zvykla jsem si na tu ne přiliš dobrou vodu, která zde teče z kohoutků.
Přesto všechno je mé rodné v mém srdci vždy na prvním místě. Ano ano, mění se, a mění se beze mě. Pokaždé, když se tam vrátím, cítím tu změnu. Pokaždé. Jako bych tam vůbec nechyběla. Děsí mě to, ale já se nedám. Tohle město mi zůstane v srdci napořád, ať se stane cokoliv. Stále budu vzpomínat na všechno dobré i zlé, co mě tu potkalo. Budu vzpomínat na přátele, se kterými jsem toho tolik prožila. Na školy, které jsem tu vychodila. Prostě na všechno, ať mě kroky povedou kamkoliv. Až jednoho dne vyjde má knížka, bude v ní o něm zmínka. Byť by to mělo být jediné písmeno, jediná zkomolenina jeho jména. Nejsem si jistá, jestli bych byla schopná v něm znovu žít. Je to možná smutné, ale nejspíš jsem si příliš rychle zvykla na něco jiného.
Moje "nové" město je pro mne symbolem svobody, kterou si již nenechám upírat.
Žádné komentáře:
Okomentovat