12. - 14. 11. 2012

Rozhodla jsem se, je konec. Více jak měsíc už to bude, co se stýkám s Informatikem. Celý náš  vztah je ale založený na sexu. Nejdřív jsem si myslela, že mi to nevadí, ale teď to ve mně nějak vykrystalizovalo. Nikdy se mi vlastně nelíbil, ale já jemu zřejmě ano. Seznámili jsme se v tanečních, před třemi roky. Při pánských volenkách pro mne vždy chodil a já se snažila mu vždy vyhnout. Jednou mě během tance pozval na rande. Tenkrát jsem ho odmítla. Víceméně ne naschvál, opravdu jsem nemohla a možná jsem toho i litovala...

Oba jsme kvůli škole změnili město. Odešli jsme do většího, liduplnějšího. Asi po dvou týdnech mi napsal, jestli se nechci sejít. Jen tak, bez předchozí návaznosti, konverzace. Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila. Sešli jsme se a po chvíli domlouvání vyrazili na pivo. Samozřejmě mi alkohol otevřel ústa a řekla jsem mu o sobě spoustu věcí, které na prvním setkání většině lidí neříkám. Nebudu to dále rozepisovat, skončili jsme v autě a málem se spolu vyspali. Naštěstí jsem byla rozumná a řekla ne. Asi tak vypadala naše první schůzka... Romantika, že?

Říkala jsem si, že to teda vyzkouším, de facto jsem žádný opravdový vztah do té doby neměla, že nasbírám zkušenosti. A teď budu mít novou zkušenost - rozchod. Jaké to vůbec je? Ukončit vztah s někým, koho vlastně nemiluješ, a nevíš, jak je na to on... Na jednu stranu nechci být sobecká mrcha, která by ho jenom využívala, takže vlastně dělám dobře, ne? Uvidím, podle toho, jak to vezme. Mám z toho celkem strach.. Jasně, napsat mu to po internetu by bylo jednoduché, ale já chci zkušenost až dokonce. A tak částečně přece jenom chci asi trpět. Zjistit, jaké to vlastně je... 

_________________________________________________________________________________________________

Vycházím z hospody posilněná jedním pivem a cigaretou na nervy. Ruce v kapsách, hlavu skloněnou. Myslím na to, co mě teď čeká. Rozejít se s přítelem. "Nemá cenu si nic připravovat, stejně to bude jinak," radili mi všichni okolo. Mám asi patnáct minut na to dojít na místo schůzky. Vybrala jsem jeden z parků ve městě, ve kterém jsem ještě nebyla. Nejdřív jdu pomalým krokem, ale pak zrychlím, nechci přece přijít pozdě. Čím víc jsem blíž, tím víc jsem nervózní. Jak to řeknu? Jak to vezme on? Zvládnu to?

Nechci ho potkat už po cestě na schůzku, tak jdu jinou ulicí a procházím parkem z druhé strany. Jdu velice pomalu, mám ještě čas, i když vím, že on už tam bude čekat. Poslední zatáčka a přemáhá mě panika. Co mám proboha dělat? Stojí otočen na druhou stranu, nečeká, že bych přišla zezadu. Pořád pokračuji směrem k němu. Dívám se střídavě na zem a na něj. Otočil se, takže se dívám už jen na chodník. Zamířil ke mně.

Vzájemně se pozdravíme a jdeme do parku. Prý jak se mám. Povídám mu o dnešním testu z matiky, že byl takový, jaký jsem ho čekala. Dále už to nevydržím, nechci si s ním povídat o ničem jiné a rovnou se ho ptám: "Co jsi mi chtěl, povídej!" 

Že prý se s ním týden před naší první schůzkou rozešla přítelkyně a pořád se přes to nemůže dostat, že se ještě necítí na vážný vztah. Musela jsem se smát. Abych se vyhnula jakémukoliv vysvětlování, tak jsem mu prostě řekla: "Tak to jsme dva." Nechápavě se na mě kouká. "To je to, o čem jsem s tebou chtěla dnes mluvit," dodám na vysvětlení, ale víc už nic. Přece jenom je chvíli překvapen, prý se bál mé reakce. 

Nemaje jiné téma začneme mluvit o mé wifi a jiných počítačových věcech. Všímám si, že s ním mluvím jinak, teď po "rozchodu"... 

A tak skončil vztah dvou lidí, kteří k sobě nejspíše nic necítili....

Dear Diary

Ano, i já mám občas chvíle, kdy si "píšu deník"... Doufám, že co si zde přečtete, nebudou jenom hloupé emocionální výlevy. :)

Welcome to my world.

To se nemělo stát

                Dali mi papír se slovy: „Napište, co cítíte. Ale stručně!“ a odešli. Zůstal jsem sám s bílým papírem v bílém pokoji. Jediné, co nebylo bílé, byl hrot tužky a má kůže. Co cítím? To budu muset pěkně od začátku…

                Poznal jsem Ji na střední škole. Toužil jsem po Ní dlouho. Když má láska vydržela až do posledního ročníku, řekl jsem si, že musím něco udělat. V hodinách jsem Ji často pozoroval, usmíval se na Ni, ale Ona mě ignorovala. Nevšímala si mě, tvářila se, že nikoho nechce. Sbíral jsem nápady, jak se k Ní dostat. Až nakonec jsem vymyslel plán, jak Ji oslovím na maturitním večírku. Souhlasila. Byl jsem štěstím bez sebe. Náš vztah vydržel i po střední, kdy jsme šli každý studovat něco jiného – Ona medicínu a já žurnalistiku.

                Po ukončení studia byla naše láska stále bezmezná, řekli jsme si proto své „Ano“. Vydrželo nám to poklidně dalších několik let. Až před půlrokem se to začalo sypat. A to hlavně díky mně. Pracoval jsem v redakci, před uzávěrkou jsem měl vždy nervy nadranc. V těch chvílích mi velmi lezla na nervy. Neustále se líčila, strojila, chtěla chodit do společnosti, ale já nemohl.

                V práci jsem měl velmi pěknou šéfku. Byla milá a hodná, ale jak šlo o nedodržení termínu, byla jako přísná a neústupná. Ve chvílích, když mě štvala má žena, myslel jsem na ni. Jednou jsem ji žertem pozval po poradě na kafe. Přijala. Sešli jsme se v kavárně a při rozhovoru jsme se dostali k sexu. Říkala, že dlouho nikoho neměla a že po někom velmi touží. To byla pro mě výzva.

                Vyčítat jsem si to začal při příchodu domů. Díval jsem se na svou ženu a říkal si: „To se nemělo stát!“ Po několika dnech mých výčitek, si všimla mého změněného chování a začala mě podezírat. Párkrát se mě zeptala, ale nějak jsem to zamluvil. V práci jsem musel dát výpověď, na svou sličnou šéfku jsem se už nemohl pro samé výčitky podívat. V ten den přišla hádka.

                „Proč jsi proboha dal výpověď? To si myslíš, že nás dva uživím sama?!“

                „Musel jsem. Já si něco brzo najdu, a jestli ti to tak vadí, můžu žít na dluh, abys měla dost peněz na ty své šminky a hadříky! Aby sis dvakrát nemusela vzít to stejné! Stejně je to jedno, když se v práci převlékáš do pláště!“

                A tak dále. Znáte hádky. Oba jsme se cítili ublíženě a já jsem raději šel pít, než strávit noc v jedné posteli s ní. Ale svědomí nezaostávalo a výčitky mi zůstaly. Po té hádce přišla spousta dalších. Při jedné z nich jsem krájel zeleninu, chtěl jsem si udělat k večeři salát. Začala na mě řvát, že jsem jí vzal JEJÍ zeleninu. Rozmáchl jsem se rukou, ve které jsem držel nůž. Neuvědomil jsem si to. Zasáhl jsem jí krk a udělal na něm hlubokou ránu. Padla na zem. Netrvalo to dlouho a vykrvácela. Snažil jsem se jí pomoci, ale nešlo nic dělat.

                Sesypal jsem se. Celý den jsem klečel u ní v kaluži krve v breku. Zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít v šatech od krve. Soused, který stál ve dveřích, vtrhnul dovnitř, když to uviděl. Já jsem okolí nevnímal.

                Skončil jsem tady. V blázinci. Advokát to u soudu uhrál na šílenost. Dávají mi denně nějaké léky, beru je, neberu je, podle toho, jakou mám náladu. Celý můj život by se dal shrnout jednou větou:

                „To se nemělo stát!“

Číslo 666

Když se jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami; na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Tak se to konečně povedlo. Proměnil se. Sice to nebylo to, v co doufal, ale aspoň něco. Opatrně slezl z postele a prozkoumával nové vlastnosti svého těla. Pohybovat tolika nohami pro něj bylo novinkou, vždycky měl maximálně čtyři. Nejdřív je nemohl zkoordinovat dohromady, ale po chvilce nemotorného pohybu se mu to povedlo.

Viděl svět z jiného úhlu než doposud. Napadlo ho, jestli by mohl stále chodit po dvou, jak byl dosud zvyklý. Dolezl ke zdi a pokusil se o to. Nestihl zjistit výsledek, protože to už do pokoje vtrhla skupina pozorovatelů v bílých skafandrech, „BíSáci“ se jim říkalo. Obklopili ho. Polovina z nich na něj mířila zbraněmi všeho druhu – od laserů přes pistole po luky s šípy, chtěli si být jistí, že jim nic neudělá (jak bych taky mohl, zrovna jsem se proměnil, pomyslel si), a ta druhá polovina ho začala prozkoumávat těmi svými přístroji.

Jako po každé, v této chvíli začal přemýšlet, jakže se do této situace dostal. Stalo se to už před mnoha lety. Země prosperovala, ale přišla ekonomická krize. Byl tehdy velmi mocný muž, byl prezidentem jednoho státu, který měl veliký vliv. Za krize ale přišel kvůli špatným rozhodnutím o hodně peněz a slávy. To ovšem nebyl ten hlavní problém. Když na tom byly státy nejhůř, událo se něco, co nikdo nečekal. Přiletěli mimozemšťané.

Samozřejmě měli mnohem vyvinutější zbraně než pozemšťané, vyhráli válku o planetu. Co se týče problémů s gravitací a ovzduším, si dovedli úžasně poradit. Už na své mateřské planetě měli podobnou gravitaci jak na Zemi, jenom o něco silnější, pohyb pro ně nebyl překážkou. A obdobně to bylo s ovzduším – také byli zvyklí dýchat kyslík, v jejich atmosféře ho bylo akorát méně.

Ale aby se nemuseli vůbec zabývat těmito problémy, dovezli si vznášedla. Vznášedlo bylo jejich autem. Mohlo se pohybovat v různé výšce, většinou pár metrů nad zemí, uvnitř bylo relativně pohodlné a velké. Nejdůležitější věcí bylo, že pokud se zavřeli, byli vzduchotěsné, mohli si tedy uvnitř namíchat vlastní složení kyslíku uvnitř.

Vlastní popis mimozemšťanů je složitý. Proč? Každý totiž vypadal jinak. Objevili „lék“, který jim pomáhá proměnit se v jakéhokoliv tvora, který se jim líbil, hodil, kterého potřebovali. Nikdo nevěděl, jak vypadali původně.

Po válce nechali lidi žít víceméně stejným způsobem. Teda střední a nižší třída neviděla rozdíl. Ale vyšší třída – bohatí a mocní – to pociťovali. Nahnali je do několika měst, která byla pečlivě hlídána. Každý den byl někdo pro výstrahu popraven. Občas někdo zmizel. Bohatí žili ve strachu. Zbytek světa to ani netušil. Z nejnižší třídy si vybrali pár jedinců, kteří vyřizovali záležitosti, při kterých by museli vylézt ze vznášedla.

On tam žil také. Jednoho dne si pro něj přišli. Nic neřekli, pouze na něj mířili zbraněmi a ukazovali, že s nimi má jít. Šel. Tušil, že ho čeká smrt. Dovedli ho do této místnosti.

BíSáci už skončili. Tuhle proceduru už prožil několikrát. Teď ho odváděli do testovací místnosti. Pokaždé tu dělal něco jiného – jednou šlapal na kole, jednou běhal na běžícím pásu… Byl zvědav, co bude dělat dnes. Vešel do místnosti a podivil se, že byla prázdná. Až na jeden přístroj. Byla to velká kabina, jakoby výtah, který nikam nevedl. Nahnali ho do něj.

Nevěděl jednu věc. Mimozemšťané považovali brouky, a hmyz všeobecně, za nejnižší formu života. Proto se sami nikdy proměňovali v brouky. Jediný hmyz, který uznávali, byli motýli, protože je na mateřské planetě neměli. A také se proměnil už tolikrát, že jeho tělo by nebylo schopno další proměny. Vše, co potřebovali zjistit, zjistili, bylo načase to skončit.

Zapnuli přístroj. Nebylo to nic jiného než zmenšovač/zvětšovač. Na pár sekund o sobě vůbec nevěděl, a když opět nabyl vědomí, byl malilinkatý. Byl překvapen. Vykročil směrem ven z kabiny. Nedostal se daleko a zašlápli ho.

Takto zahynul pokusný králík č. 666.

Každý píšeme si příběh

 „Děti, řeknu vám jeden neuvěřitelný příběh. Příběh o tom, jak jsem poznal vaši matku.“

             „Ty nás za něco trestáš?“ ptá se syn.

             „Ne,“ odpovídám.

             „Bude to trvat dlouho?“ otáže se dcera.

             „Ano.“ Děti se otráveně opřou do křesla.

             „Musíme se vrátit do minulosti, do roku 2012. Tehdy mi bylo dvacet pět let. Právě jsem dostudoval vysokou školu a začínal jsem v zaměstnání. Jako právník jsem byl přijat do jedné soukromé firmy. Ale tento příběh nezačal ve městě, nýbrž v lese, kdesi v horách na Drahanské vrchovině. Byl jsem kempovat s mým nejlepším kamarádem (vaším strejdou) Oskarem.

           Stanovali jsme v jednom údolíčku daleko od civilizace. Dobře, zase tak daleko ne, ale vesničku o padesáti obyvatelích nepovažuji za civilizaci. Měli jsme po krk veškerého uspěchaného života, proto jsme vyrazili jenom ve dvou. Nedaleko našeho „tábora“ byla skála jménem Krkatá bába, zkráceně „Krkatka“.

          Jenom tak, pro kondičku, jsem si každý den zaběhl kolečko kolem údolíčka a vylezl jsem si na Krkatku (skála je chráněná, takže ne, že to budete někomu vykládat!). Našel jsem si místečko, kde byl měkký měch, na něj jsem si vždycky sedl a rozjímal o svém dosavadním životě.

         Co se jednoho dne nestalo. Mé místo bylo obsazeno. Seděly na něm dvě krásné dívky. Jedna černovlasá hnědooká a druhá modrooká blondýnka. Chvíli jsme se na sebe překvapeně dívali.

„Co tady děláte?“ zeptal jsem se.

„Přijely jsme si užít krásy přírody…“ odpověděla černovláska.

Poté jsme se představili a popovídali si spolu. Černovláska se jmenovala Karin a blondýnka byla Sára. Vzal jsem obě do našeho tábora a představil Oskarovi. Dívky si také přijely odpočinout, zůstaly tedy s námi.

             S Karin jsme si padli do oka. -“

             „A to je naše máma?“ skočil mi do řeči syn.

            „Jmenuje se snad Karin? S Karin jsem chodil, ale dlouho nám to nevydrželo, asi po půl roce jsme se rozešli. Ovšem Sára a Oskar… To je zajímavý příběh, ten budu vykládat příště.“

             „A jakou roli v tom hraje naše matka?“ otráveně pronesla dcera.

             „Uvidíš, všechno souvisí se vším…“

Deník padlého anděla

21. 4. 2006

Další „normální“ den. V civilizaci žiju posledních sto let, ale už se začínám nudit. Sice jsou ty moderní vymoženosti úžasné, ale už to není jako dřív. Když jsem žil v pralese, bylo to hodně vzrušující. Měl-li jsem žízeň, ulovil jsem si některé z divokých zvířat, nejraději jsem měl jaguáry. Občas jsem objevil i nějakého osamělého člověka, tak jsem ani jím nepohrdl.

                Dnes jsem se přihlásil do jedné hry. Ještě pořádně nevím, o co půjde, ale třeba to bude alespoň nějaké vzrušení v tom mém dlouhém životě.

22. 4. 2006

                Zjišťoval jsem si něco víc o té hře. Bude to už třetí ročník, takže organizátoři už určitě budou mít vychytané všechny mouchy. Účastníci si mají sami vytvořit čtyřčlenné týmy, a pokud někdo zbude, vytvoří tým organizátoři. Jelikož se snažím žít v anonymitě, tak moc lidí neznám. Ano, sice občas zajdu do školy, aby nemohl mít někdo problémy, ale přece jen do kolektivu nezapadám. Raději se pokusím vytvořit nějaký vztah s někým úplně neznámým. Týmy budou mít za úkol podle indicií najít poklad. Ovšem hra se bude hrát zhruba měsíc a nápovědy budou všemožně zašifrovány a ukryty. Možná budeme muset vyjet i mimo město. Uvidíme, mohlo by to být hodně zajímavé, jenom doufám, že ostatní členové mého týmu nebudou moc viset na škole, a pokud budeme muset odjet z města, nebude to dělat problém. Já do školy nemusím. Střední školu jsem absolvoval v různých oborech na různých školách po světě a mám i výšku. Sedmnáct je mi už přes sto padesát let a za tu dobu jsem už něco stihl.

23. 4. 2006

                Jelikož jsem dlouho nebyl ve škole (tvrdil jsem, že mám zlomené obě nohy a špatně se mi s tím cestuje) a žil hodně v ústraní, vyšel jsem si do ulic. Ne, že by mi slunce moc vadilo, ale slunečno jsem přežíval se skřípěním zubů. Dnes bylo příjemně pod mrakem, takže aspoň slunce mi nedělalo problémy a naschvály. Aby to pro mě nebylo takové pokušení, vypil jsem včera okolo půlnoci jelena a srnu.

Do města jsem míhal. Zastavil jsem se až na hlavním náměstí. Byl to pro mě šok. Kolem mě byl dav lidí. Každému, kdo procházel, tlouklo srdce. Některým rychleji a některým pomaleji. Myslel jsem, že ohluchnu. Sevřel jsem rty a pevným krokem šel do postranní uličky. Tak to nezvládnu a stejně se budu muset napít, řekl jsem si. Opřel jsem se o zeď domu a chvíli to rozdýchával. Nakonec jsem si před nějakým barokním kostelem (jaká ironie) počkal na svou oběť. Byla to nějaká asi pětadvacetiletá žena. Měla drdol a přísný výraz. Právnička, nebo aspoň studentka práv. Moc jsem se s ní nepáral, napil se, co jsem potřeboval pro ukojení touhy, a zmizel. Zítra musím jít zase, abych se lépe ovládal.

24. 4. 2006

                Dnes jsem šel zase do města a opět jsem neodolal. Hra začíná prvního prosince, snad do té doby zvládnu svou touhu.

25. 4. 2006

                Řekl jsem si, že dnes už se ovládnu. Povedlo se! Sice jsem měl rty sevřené tak pevně, že mi z nich začal téct pramínek krve, ale zítra už to zvládnu úplně.

26. 4. 2006

                Procházel jsem se po městě, díval se lidem do očí, slyšel jejich tlukoucí srdce a odolal jsem. Měl jsem z toho velkou radost. Teď už se můžu směle pustit do hledání pokladu.

27. 4. 2006

Jak jsem se tak poflakoval po městě, ozvala se má stará závislost a dostal jsem příšernou chuť si zapálit. Tak jsem tam stál předtím stánek a přemýšlel.

Posledních deset let jsem cigaretu neměl. Dalo mi celkem práci si odvyknout. Tenkrát mě odradilo to, že mě navštívil kamarád ďábel a řekl mi, že sice jsem upír, ale jestli budu kouřit, zemřu jako normální člověk. Nevěřil jsem mu a spokojeně kouřil jak fabrika dál. Po měsíci jsem začal ošklivě kašlat. Lidi se po mě škaredě ohlíželi. Odkašlal jsem a podíval se na cigaretu v ruce. „Ty svině,“ nadal jsem jí a zahodil ji. Měl jsem zrovna celou novou krabičku. Bylo mi jí líto, a tak jsem si pomalu odvykal. Vykouřil jsem ještě dalších pět krabiček, než jsem si odvykl úplně, ale povedlo se. Když jsem konečně skončil, odstěhoval jsem se do jedné malinké vesničky daleko od města. Po půl roce jsem kašlat přestal. Oddychl jsem si. Přece jenom byl jsem ještě mladý.

Ne, nechci znovu začít. Otočil jsem se a odešel pryč.

28. 4. 2006

                Do svého malého domečku jsem si pořídil i počítač s internetem, abych nebyl úplně mimo civilizaci. A právě dnes mi přišel email od organizátorů hry Piráti:

Hola hej, udatný piráte,

Již téměř vypršel čas, a přišla chvíle vyplout na vlny. Ale nejdříve bys měl znát své kumpány piráty, kteří budou loď obývat s tebou. Zvolte si dohromady nějaký symbol vaší gildy, který budete nosit viditelně na svém oděvu. Až se domluvíte, dejte nám vědět, avšak nejpozději v den zahájení plavby. Jména tvých spolunámořníků jsou:

• š  Anděla Bojovnice
• š  Emil Břitva
• š  Matěj Asesino

Sejděte se, nebo se nějak jinak seznamte, ať můžeme prvního května společně vyplout!!!

Kapitán lodi

               

Email mě příjemně naladil a ihned jsem napsal všem mým novým „spolupirátům.“ Jelikož byl pátek, napadlo mě, že asi budou všichni ve škole. Uvidím, kdo mi odepíše. Nečekaně už po půl hodině mi odepsal první. Evidentně i jiní berou školu jako já. Byla to dívka. Odepsala, že se ráda sejde a pozná ostatní, ať, až mi ostatní odepíšou, jí dám vědět. Také mi napsala její mobilní číslo. Ťukl jsem se do čela a uvažoval, kam jsem ten mobil zahrabal. Spolužákům jsem tvrdil, že žádný nemám, a třídní učitelce jsem dal vlastní číslo.

Obrátil jsem pokoj vzhůru nohama a nakonec ho přece jen našel. Zapnul jsem ho a hned mi zazvonila SMS. A o okamžik později další. Telefon zapípal, že mu prý došla baterie a vypnul se. Pche. Mu dám. A začal jsem hledat nabíječku. Tušil jsem, že by mohla být někde tam, kde byl mobil, ale bohužel jsem zapomněl, kdy jsem ten mobil našel. Tak jsem obrátil pokoj znovu naruby a nabíječku nakonec našel. Ležela těsně vedle počítače. Že já se na to nevybodnu. Strčil jsem ho do zásuvky a znovu zapnul. Přišlo mi dalších deset zpráv. Kdyby byly alespoň o něčem, ale všechny se týkaly toho, že mi volala třídní nebo že mi psal operátor. Zase má problém s tím, že nechodím do školy. Doufám, že dnes už volat nebude. Uložil jsem si Andělino číslo a šel se projít ven.

Odpoledne:

Později, usoudil jsem, že nejspíš až po škole, mi odepsali i Matěj s Emilem. Taky by se rádi sešli. Všem jsem tedy navrhl schůzku zítra ve dvě v cukrárně ve městě. Všichni souhlasili. Celkem jsem se těšil, až poznám své nové přátele. Lidi. Měsíc s nimi budu muset řešit jejich vztahy a problémy. Pak se můžeme navždy rozejít nebo zůstat přáteli.

29. 4. 2006

                Již časně ráno jsem vyrazil do města. Řekl jsem si, že abych měl jistotu, dám si na chuť nějakou pěknou paničku. Šel jsem do parku a vyhlížel. Po půl hodině jsem konečně narazil na vhodnou oběť. Byla to asi patnáctiletá blondýnka, která seděla na lavičce a psala SMS. Moc dlouho jsem se nerozmýšlel a napil se z ní.

                Byl jsem příjemně naladěn a celé dopoledne jsem se procházel po městě. V jednu hodinu jsem zašel do cukrárny a pohodlně se usadil. Když přišel číšník, objednal jsem si ovocný čaj a medovník. Přemýšlel jsem, jak se poznáme. To mě včera nenapadlo, teď už je pozdě. Číslo mi dala jenom Anděla, nebo jak se jmenuje. Napsal jsem jí tedy SMS, kde v cukrárně sedím. Její odpověď zněla: „Ok.“ Pomalu jsem jedl medovník, usrkával čaj a čekal.

                Pozoroval jsem příchozí a odhadoval, jestli náhodou není některý z nich člen mého týmu. Asi o půl druhé dorazila pěkně oblečená brunetka. Rozhlížela se po cukrárně a evidentně někoho hledala. Pak se rozešla ke mně. Podala mi ruku a řekla:

„Ahoj, já jsem Anděla.“

Zatřásl jsem rukou a odpověděl: „Ahoj, já jsem Eliáš.“

„Chtěla jsem přijít první, abych vybrala co nejlepší místo, ale předběhl jsi mě. Jsi tu už dlouho?“

„Ani ne… Od rána, neměl jsem co dělat.“ Půl dne z mého pohledu není moc. Pak mi došlo, že z člověčího asi jo, ale raději jsem to nechal být. Netvářila se nijak nechápavě. Jen se pousmála. Když přišel číšník, objednala si kapučíno a věneček s košíčkem. Díval jsem se na ni. Nebyla nejkrásnější, ale měla pěkné rysy. Takové andělské…

„Máš zvláštní jméno, Eliáš… Má to jméno nějaký příběh?“ Tak tato otázka mě donutila zavzpomínat na dávnou minulost. Kdysi bylo to jméno obvyklejší než nyní.

„Možná… Jmenoval se tak můj praprapraprapradědeček. Byl to vynálezce. Bohužel jsem z jeho sklonů moc nezdědil. Vím, že to jméno mu dala samotná princezna a dědí se z generace na generaci.“ Ve skutečnosti mi to jméno dala princezna jednoho afrického kmene a já ho začal používat. Pravým jménem se jmenuji Jan.

Zamyslela se. „Je to jméno v kalendáři? Zdá se mi, že ne…“

„Je a není. Svátek mám 20. července, ale je tam uveden ruský překlad jména – Ilja.“

„Zajímavé…“ Lžičkou míchala kapučíno, které jí mezitím donesl číšník, a rozhlížela se po cukrárně. Já si jen objednal další čaj, tentokrát mátový, a nenápadně si ji prohlížel. Čím delší dobou jsem s ní byl, tím víc se mi líbila. Rozpuštěné hnědé vlasy jí ladily s hnědýma očima. Byla trochu tmavší pleti, ale nic výrazného. Svými plnými rty se krásně usmívala. Úzké tričko se vyjímalo na její štíhlé postavě. I do výstřihu co dát měla. Když jsem tam sklouzl očima, zrovna se na mě podívala. Rychle jsem ucuknul a díval se z okna. Nic neřekla, pouze se pro sebe potichu zasmála.

Náhle vstala a šla ke dveřím. Tam si potřásla rukou s nějakými dvěma hochy. Že by spoluhráči? Mrknul jsem na hodinky a byly dvě. Akorát.

 Vstal jsem a podal jsem těm dvěma ruku. „Eliáš,“ představil jsem se.

„Matěj.“ „Emil,“ představili se.

„Vy dva se znáte?“ zeptal jsem se jich, když jsme si sedali.

„Ano, jsme spolužáci. Do hry jsme chtěli jít spolu, ale neměli jsme nikoho do čtveřice.“

„Aha, to je fajn, alespoň nebudou žádné ostychy,“ pousmála se Anděla, „už jste někdo tuhle hru hráli?“

Nikdo z nás ji nehrál, ale všichni jsme se shodli na tom, že se na ni těšíme.

„Musíme si dneska dohodnut něco, co nás bude označovat, a vymyslet naše jméno. Na netových stránkách hry budou vypsány gildy a znaky, kdybychom náhodou potkali nějakého protivníka, tak bychom ho mohli zlikvidovat a získat za to body,“ ujala se slova opět Anděla.

„Ano, na to už jsme mysleli, a vymysleli jsme, že bychom všichni mohli nosit tyto odznaky,“ řekl Matěj a z kapsy vytáhl čtyři na chlup stejné odznaky s lebkou.

„Skvělý nápad, jsou celkem malé, takže budou nenápadné,“ řekl jsem. Odsouhlasili jsme to a přemýšleli nad jménem.

„Co kdybychom to jméno moc nehrotili a jmenovali se prostě Korzáři, piráti jejího veličenstva?“ navrhl Emil.

Já jsem nic extra nečekal, a tohle se mi celkem líbilo, tak to bylo jednohlasně schváleno. Zbytek odpoledne jsme se dobře bavili. Každý z nás vytáhl nějakou historku a o zábavu bylo postaráno. Nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla a rozešli se každý domů. Dali mi i ICQ čísla, abychom se mohli lépe domlouvat přes net. Já ICQ neměl, ale slíbil jsem, že si ho založím.

30. 4. 2006

Ještě včera jsem dal pořadatelům vědět, co jsme vymysleli. Odepsali mi, že je to OK, že zítra nám přijdou další informace. Také jsem si ještě včera založil ICQ. Zajímavá to aplikace.

Měl jsem příšernou žízeň a tušil jsem, že nějaký jelen na to stačit nebude. Chtě nechtě jsem musel za denního světla na někoho z vísky. Jediný, kdo mi přišel pod ruku ve chvíli, kdy jsem byl ještě příčetný, byl pošťák. Chudák, doufám, že mi nepřestane nosit poštu. Blíží se úplněk a má žízeň je den ode dne hůře krotitelná. Bojím se, abych se ovládl před ostatními. Tak dobře anebo špatně, abych si dával každý den čerstvou oběť, jsem ještě nebyl.

Příběhy mimo téma

V této kategorii se nacházejí především mé staré rozpracované nápady. Některé z nich jsou možná trochu šílené, ale jsou to mé opravdové začátky.

Pokud si myslíte, že by stálo za to v některém z nich pokračovat, napište mi to :)

(ne) Klon

Přesuňme se do roku 2020. Krásný letopočet. Ovšem pro lidstvo znamená katastrofu. Díky hospodářské krizi v roce dvoutisícím osmém podle křesťanského kalendáře, vypukla krutá válka. Ani OSN ani NATO jí nedokázalo zabránit, natož nějaká Evropská unie. Válka v roce dva tisíce deset vznikla kvůli vyhrocenému vztahu USA, které, ať chceme či ne, ovlivňuje celý svět, pod vládou Baraka Obamy a České republiky, malého státečku v srdci Evropy vedeného Václavem Klausem. Tito dva prezidenti se nepohodli na Barakově summitu v Česku, jejich spor se týkal globálního oteplování. Obama jemně nadhodil, že by se s globálním oteplováním mělo něco dělat, což Klaus ostře odmítl s argumentem, že žádné globální oteplování neexistuje. Když nato Obama po chvíli uklidňování se odpověděl, řekl, že oteplování bylo, je a bude, že mu akorát lidstvo čím dál tím víc pomáhá a že jsou o tom prokazatelné studie, Klaus prohlásil, že všechny „studie“ četl a že se mu zdají velmi nepravděpodobné a nespolehlivé. Obama již notnou chvíli pevně svíral opěradlo křesla a snažil se uklidnit, ale potom, co Klaus prohlásil: „Vidím, že na to máte stejný názor jako já, pane Obamo,“ vstal z křesla a rozhořčeně zakřičel: „S tímto nevzdělaným člověkem už nestrávím ani vteřinu!“ a odešel. Klaus se hluboce urazil. A aby toho nebylo dost, tak se někdo pokusil na Obamu spáchat atentát při jeho veřejném projevu. Ale to Američany nenaštvalo tolik, jako to, že Baraka nezachránil americký bodyguard, ale český vojenský důstojník, který za něj položil život. Ve svém projevu poté pouze chabou jednou větou poděkoval za obětavost. Během projevu nechal zrušit všechny své ostatní schůzky po Evropě a ihned po něm nasedl do svého letadla zpátky do Ameriky.

A tak to začalo. Česko začalo nenápadně zbrojit, mladí muži dostávali od státu dopis, že v případě nutnosti půjdou do války, ať se na to psychicky připraví. Do světa vysílalo mylné informace o tom, že stále zmenšuje armádu a snižuje počet zbraní. Kvůli krizi byla velká nezaměstnanost, tak dal stát lidem práci. Nikoho ani nezajímalo, co dělá a proč to dělá, hlavně že dělá a bude z toho mít peníze. A tím, že to byly peníze od státu, měl více méně jisté, že je dostane. V případě, že ne, mohl se soudit a tím měl výplatu jistou stoprocentně, i kdyby se nechal hájit bezdomovcem z ulice, kterých tam najednou moc nebylo. Zatímco ekonomika ostatních zemí stagnovala, v Česku se dvojnásobně zvětšila. Také se Česko stále méně účastnilo jednání EU a ostatní státy začaly se strachem v očích sledovat vývoj malého státečku, o kterém si mysleli, že je naprosto neschopný. Vždyť za předsednictví EU padla vláda! Místo: „To jsou ale voli!“ začali říkat: „Všechno je jednou poprvé…“ Ovšem poprvé to nebylo. Politici žádné ze zemí si toho nevšimli, ale dějepisci, ba i studenti a obyčejní školáci ano – vývoj v Česku připomínal situaci v Německu před druhou světovou válkou…

O Ameriku se nikdo více méně nestaral. Ovšem té také rostla ekonomika, ale chytře to skryli a údaje ve světě udávali špatně. Také se začali zbrojit, ovšem ve větší míře než Češi. Kontrolovali funkčnost vojenských letounů, zbraní, jaderných hlavic. Když byli ke konci roku 2009 hotovi, byl Obama velmi spokojen. Motivovat mladé Američany už nebude takový problém, říkal si. A začal vymýšlet nějakou strategii, jak to zaonačit, aby to jako začalo Česko a všechno se připisovalo na účet jim.

Ovšem nejenom Česko a Amerika se chystaly k válečnému konfliktu. Také muslimští fundamentalisté vycítili svou šanci. Začali se více organizovat a chystat se na válku. Pořizovali si atomové, ale i biologické zbraně.

Ale to je pořád jenom začátek…

Klon číslo 125 byl zmaten. Přístroje mu hlásily, že je vše v pořádku a přitom byl zpuštěn alarm. Ještě jednou zkontroloval stav přístrojů, a když se nic nezměnilo, vytáhl z pouzdra u pasu pistoli ráže 9 mm a vyšel na obchůzku. Pracoval jako bezpečnostní agent v důležitém podniku. Jeho úkoly byly přísně tajné a nebezpečné, ale byl na svou práci pyšný. Během cesty k hlavní bráně zkontroloval zásobníky, které měl ve vestě, a pro jistotu ještě nahmatal dýku v náprsní kapse, která byla dobře schovaná, ale v případě potřeby rychle získatelná. Díky snímači s termovizí, který měl umístěn těsně před pravým okem, viděl, že v okolí nikdo není. Než vyšel z budovy, pořádně se rozhlédl, ale stále neviděl narušitele. Od hlavní brány ho dělilo sto metrů. Tohle byla nejnebezpečnější část kontroly. Pokud tu někdo byl, a přístroje říkaly, že ano, tak tady bylo jediné místo, kde by ho mohli sestřelit. Měl tuhle práci rád, nebál se, ale pokaždé, když měl překonat tento úsek, musel si dodávat hodně odvahy. Dnes mu to trvalo neobyčejně dlouho a to byla chyba. Poslední v jeho životě. Mezitím, co jen tak stál se zavřenýma očima, se narušitel dostal k první strážní věži objektu a zmocnil se jí. Jakmile uviděl sto pětadvacítku, neváhal, namířil ostřelovací pušku a pálil. Klon číslo 125 se svalil mrtvý k zemi s průstřelem v hlavě.

Roku dva tisíce deset se tedy rozpoutala válka. Obama to nakonec vymyslel tak, že jednomu svému věrnému muži z ochranky nařídil, aby se v prvé řadě naučil česky bez jakéhokoli amerického přízvuku. Bylo to sice neobyčejně těžké pro Američana, který Čechy opovrhoval, když mu Barak řekl, že padne za vlast. S radostí se do učení pustil. Obama mu mezitím sehnal pořádnou výzbroj a výstroj, a když mu ji předával, řekl mu: „Svým činem začneš novou epochu lidstva. Od teď budeš mluvit pouze česky. Tvým úkolem bude zaútočit na Bílý dům. Udělej to, jak chceš a kdy chceš. Nemusíš se bát, že mě ohrozíš, já dnes pracovně odlétám do L. A. Musíš se nechat chytit. Jakmile tě chytí, budeš pořád česky opakovat, že jsi na mě chtěl spáchat atentát. Jasné?“ Voják mu místo odpovědi zasalutoval. Obama mu ještě popřál hodně štěstí a odešel na letiště.

      O pár hodin později voják opravdu zaútočil na Bílý dům. Střílel do oken i po lidech, ale snažil se nikoho vážně netrefit. Příliš se nekryl, ale dával pozor, aby ho moc nezranili. Když ho to přestalo bavit, a došly mu zásobníky, přestal střílet a vzdal se. Podle rozkazu mluvil česky a ostatní na něj nechápavě zírali. Několikrát měl chuť jim odpovědět, protože jim samozřejmě rozuměl, ale nakonec to zvládl. Když konečně jeden obránce poznal češtinu. Dali vojáka zavřít do nejhlubšího vězení. To už Obama letěl zpátky. Na tváři měl vážný výraz, ale v duchu se smál z plných plic. Vyšlo mu to úplně dokonale. Teď to pouze nesmí pokazit a svými slovy naštvat Čechy a je to tu. Měl tajné informace, že Česko samozřejmě taky zbrojí. Měl i celkem přesná čísla, kolik toho mají, takže si starosti nedělal. Ta malá zemička mi nemůže nic udělat, myslel si.

Ovšem s něčím nepočítal. A to byli již zmínění muslimové. Měli ten nového ambiciózního vůdce, který pozorně sledoval Obamovi kroky, a tohle všechno tušil. Jakmile byl spáchán „atentát,“ jenž lehce prokoukl, vydal rozkazy k okamžité mobilizaci. Věděl, že Česko nebude mít k reakci daleko. Měl dobře promyšlenou strategii. Jakmile na sebe hodí pár bomb, vystoupí muslimové jako „třetí“ velmoc, jenž může zvrátit průběh války. Jen se pořád nemohl rozhodnout, koho nemá rád víc. Měl vymyšleno, že jedné ze zemí nabídne spojenectví za to, že země přejde na Islám. Uvažoval, že pomoct bude spíše potřebovat Česko, a navíc Česko bylo moc blízko silně věřících zemí. Kdyby tam hodili nějakou hodně silnou bombu, mohlo by to poškodit samotné muslimy. Už se tedy rozhodl. Pomůže Česku a pak se proti němu obrátí, aby vítězi války byli muslimové a Alláh. 

Vzbouřenec

Vedli mě k šibenici. Ruce jsem měla svázané za zády a doprovázela mě garda králových mužů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tady a teď má skončit můj život. Lidé, co se nashromáždili na náměstí, aby shlédli moji popravu, mě měli rádi, s radostí by mi jakkoli pomohli, ale bohužel král vydal zákon speciálně kvůli mně. Zákon zní: „Každý, kdo by jen pohledem naznačil slitování s Ximarou, dcerou Angla, nebo by jí chtěl nějak pomoci, bude odsouzen buď k doživotí, nebo k okamžité smrti na šibenici.“ A každý se bál, protože, ač byli v zemi vzbouřenci jako já, král vládl velmi silnou a tvrdou rukou. Lidé ho měli rádi za jeho spravedlivost ohledně sporů, ale nenáviděli za vše ostatní. Za to, jak rok od roku zvyšoval daně, jak „občas“ nechal někoho zmrskat, jen tak pro výstrahu… Já jsem byla pouze jeden z mála lidí, kteří se mu postavili. A taky jsem podle toho dopadla. Za pár minut budu viset na šibenici a nikdo už zítra nebude vědět, kdo jsem. Alespoň zatkli jen mě, ne ostatní vzbouřence. Zkoušeli mě zlomit v mučírně, jenže já jsem svým lidem jako vůdce věrná. Nikdy bych je nezradila, ne jako mnozí. Sotva se před některými řekne palečnice, roztřesou se strachy. To jsou mi vzbouřenci… Ještě, že tam jsou i jiní. Budou mi chybět…

            Už jsme došli před katovo pódium. Garda se zastavila a jeden z mužů mě strčil směrem ke schodům. S těžkým srdcem jsem stoupala do schodů. Jakmile jsem byla nahoře, chytil mě kat za rameno a odvedl pod šibenici. Soudce začal předčítat můj rozsudek.

            „Ximara, dcera Anglova, je odsouzena k smrti oběšením, za spolčování proti království, zabití dvou mužů a jedné ženy, drzost ke králi a svádění vysoce postavených úředníků. Nechť je rozsudek s konečnou platností vykonán. Kate, převezměte svou úlohu.“

            To, že jsem zabila, nebyla pravda. Ne, že bych to nedokázala, ale za tohle jsem opravdu nemohla já, byla to nešťastná náhoda. Ovšem neměli to na koho svést, tak jsem se stala obětním beránkem.

            Nejhorší na tom bylo to, že jsem se katem znala. A moc dobře. Tím to všechno bylo horší pro nás oba. Rozvázal mi ruce. Přes masku jsem viděla, jak se na mě dívá smutnýma očima. Kolikrát mi říkal, aby nedělala hlouposti, aby se tohle nikdy nestalo, že ho to prý zničí. „Neboj, snad to bude rychlý,“ zašeptal mi do ucha. To bylo vážně utěšující. Naznačil mi, abych si stoupla na bednu. Uposlechla jsem, nic jiného jsem už dělat nemohla. Rozhlédla jsem se po lidech na náměstí. Na malou chvíli mě potěšilo, že jsem vzadu zahlédla mé věrné. Po té mi došlo, jak pošetile se tu ukazují, byla bych jim pořádně vynadala, kdybych ještě nějaký čas byla. Kat mi nasazoval smyčku na krk.

            „Až řeknu teď, podkopneš jí bednu. Prostý lid si určitě taky chce zkusit počítat, koho neuvidím počítat, půjde hned po ní. Takže tři, dva, jedna…“ řekl soudce. Nenávistivě jsem ho probodla pohledem. Ani ve smrti mi nedá pokoj. „Teď.“ A kat kopl. V tu chvíli jsem visela ve vzduchu. Měla jsem tak stažené hrdlo, že jsem nejdřív necítila, že se dusím. Sípala jsem po dechu, jenže provaz se ještě nestáhl úplně, takže jsem v krku pořád měla malou skulinu.
Já už chci umřít, křičela jsem v duchu. Upadala jsem do mdlob, když se stalo něco neočekávaného. Šibenice začala praskat. Mou vahou to být nemohlo, protože bylo období hladomoru a vzbouřenci se neměli moc dobře, to spíš byla šibenice opotřebovaná a někdo jí trochu pomohl. Ale tohle jsem si uvědomila až dlouho po tom, co se to stalo. Po chvíli praskání dřeva povolila. Když jsem s ramenem šibenice padala na zem, byla jsem při sobě už jen trochu. Kat se ke mně snažil nenápadně, ale rychle dostat. Když konečně byl u mě, povolil mi smyčku kolem krku. Rychle jsem se probírala zpět k vědomí. Jakmile si byl kat jistý, že ho vnímám, pošeptal mi to ucha: „Hraj ještě chvíli, že umíráš, a potom uteč!“ Oči jsem tedy nechala zavřené a snažila se vymyslet plán k útěku. V duchu jsem si představila scénu těsně před tím, než mi podkopli bednu. Jedna úniková cesta mě napadla. Budu potřebovat spolupráci davu. Snah mi pomohou.

         „Soudce, necítím tep!“ vykřikl kat.

         „Počkej, chci to zkontrolovat.“ V tu chvíli jsem vyskočila. Trochu jsem zavrávorala na nejistých nohou, ale ve vteřině jsem našla ztracenou jistotu. Rozběhla jsem se k okraji pódia a vskočila do davu. Dav udělal přesně to, co jsem čekala – rozestoupil se. Padla jsem do prázdného místa, jakmile jsem se zvedla z kolen, zasyčela jsem do shromáždění: „Skryjte mě! Král vás nemůže odsoudit všechny!“ Na to všichni slyšeli, skryli prázdnou díru a všichni na náměstí se začali pohybovat, aby skryli místo, kde jsem.

Chvíli jsem zůstala na místě, abych se trochu vzpamatovala, ale pak jsem si uvědomila, že na to není čas. Běžela jsem davem, ani jsem se nesnažila nijak kličkovat. Sotva jsem se dostala do vedlejší ulice a zaběhla do nejbližší postranní uličky, někdo mě pevně chytil. Snažila jsem se osvobodit, ale jakmile jsem ucítila chladný dotek kovu na krku, bylo mi jasné, že nemohu nic dělat. Křičet nemůžu a navíc by to bylo dětinské a ten člověk za mnou byl silnější než já.

Sen

SEN

          Kdysi dávno jsem žil v malém městečku, kam technika jako auta či mobily ještě nedorazila. Takříkajíc, lišky tu dávaly dobrou noc. Ale teď bylo odpoledne. Slunce pražilo a já se bezsmyslně toulal po loukách a přemýšlel, o čem bude má další knížka. Tehdy jsem byl spisovatel, který, když měl dobrou inspiraci, dokázal lidi doslova připoutat ke knize. Můj poslední román byl o podivné lásce mezi čarodějem a princeznou. Stal se z něj bestseler. Lidé chtěli, abych napsal pokrčování, jenže mně se do toho moc nechtělo, podle mě by to bylo o ničem, jenom bych své dílo tím zkazil.

          Lehl jsem si do trávy a nechal se ovívat letní větříkem. Po chvíli se mi zavřely oči a už to tu bylo. Inspirace si mě našla.

          Zdálo se mi o jedné překrásné dívce, na které leželo prokletí. S každým soumrakem umírala a do krásného rána se znovu narodila.

          V dalším útržku jsem uviděl pohledného hocha, jak seká dříví. Cítil jsem, že má složitý život. Neměl matku ani otce. Životem se protloukal úplně sám. V hlavě mu vířila spousta pochybností. Rozhodl se totiž, že prodá svůj polorozpadlý dům a vyrazí pryč s tohohle místa. Slyšel o tajemném portálu, který ho může přenést do jiných světů. Rozhodl se ho najít a odejít do jiného světa. Začít znovu, a také si najít nějakou dívku.

          Dům prodal jen za pár korun a vyrazil na cestu. Stará kmotra mu řekla, že portály se drží nejvíce na jihu. Šel tedy na jih. Šel několik dnů a nocí, až došel k moři. Ohromeně hleděl do dáli, jak se moře rozlévá doleva i doprava. Seběhl k pláži, odložil si batoh a utíkal do moře. Když po chvíli dovádění vylezl z moře, lehl si na písek a usnul. Zdálo se mu o panně, která na něj volá. Okamžitě se do ní zamiloval. Než jí stihl odpovědět, či se jí na cokoliv zeptat, zmizela.

          Vzbudil se a kupodivu si na ten sen pamatoval. Jakmile se mu v mysli objevil obličej krásné panny, po tváři se mu rozlil úsměv. Po chvíli se ale rozesmutněl. Uvědomil si, že to byl jen sen a vydal se dál hledat portál.

          Prochodil snad celý kraj, šel všemi možnými směry, až jedno pozdní odpoledne spatřil onu krásnou pannu ze snu. Rozběhl se k ní, poklekl před ní na kolena a políbil ji na ruce. Upřel na ni tak zamilovaný pohled, že jsem zamilovanější ještě neviděl.

          „Krásná panno, rád bych si Vás vzal za ženu, jak Vám či tvému otci mám dokázat svou lásku? Vy jste ta má vyvolená!“

          „I Vy hloupý, nevíte, co děláte,“ řekla panna, „můj otec je zlý čaroděj a pro mou krásu mě začaroval mocným kouzlem. Já s každým soumrakem umírám a s východem slunce se opět narodím!“

          „Má milá, zbavím Vás tohoto ukrutného prokletí, jen mi řekněte jak.“

          „Musel byste udělat hroznou věc, to Vám ani nemůžu říci.“

          „Ale ano, má drahá, udělám pro Vás cokoliv!“

          „Dobrá. Musel byste mě zabít,“ při těch slovech mu přeběhl mráz po zádech, „a vhodit do moře. Po nějakém čase bych snad vyplavala zpět z moře a možná bych pak mohla žít svobodný život.“

          „Má drahá, to po mně nemůžete chtít! Vždyť jste tak milá, hezká… To by byl nejhorší hřích!“

          „Pokud mě chcete zachránit, tak ano. Jenže během toho, co bych byla pryč, byste se musel postit a nemyslet na nic jiného, než na mě, sic mé prokletí stihne Vás.“ Celý se třásl, on nevinný člověk s čistší duší než prádlo těsně po bělení, on má zabít? A ještě takovou krásnou dívku? To vážně nemůže udělat! A tak řekl:

          „Má drahá, potřebuji se na takovýto čin dobře připravit, mohli bychom to provést až zítra?“

          „Jistě, můj milý.“

          Nyní jsem se ve svém snu přesunul dál. Večer viděl, jak jeho milá umírá a rvalo mu to srdce. Ráno před východem slunce, když se chlapec probudil a uviděl vedle sebe mrtvolu své milé, lekl se, sebral své věci a utekl. Nemohl na ni ani myslet. Jak tam bez dechu ležela.

          Putoval dál s bolestí v srdci. Po pár dnech našel portál. Vypadal jako velký bílý zářící točící se kruh. Bez rozmýšlení do něj vstoupil.

          S trhnutím jsem se probudil. Tahle inspirace se mi vůbec nelíbila. Chtěl bych jinou, ale nemůžu si stěžovat. Zvedl jsem se a vykročil k domovu, abych to tedy sepsal. Ten se mi něco připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout, co. A najednou mi to došlo. Já jsem byl tím hochem, který prošel portálem. Cesta skrz něj mi nejspíš vymazala paměť. Jak jsem jen mohl?! Vzhlédl jsem k nebi a spatřil nádherný západ slunce, slunce zářilo všemi barvami, ale vůbec jsem to nevnímal. Musel jsem pořád myslet na ni. Najednou se zjevila přede mnou.

          „Můj milý, odčiňte, co jste způsobil a sepiš tu knihu. Snad se ti, kdo umí číst mezi řádky a hledat skryté smysly, z ní vezmou ponaučení,“ řekla a umřela mi před očima, které se mi zalily slzami. Padl jsem na kolena, vzal ji náručí a políbil ji na mrtvé rty. Umřela naposledy.

Pro začátek

Je to už dlouho, co jsem něco pořádného napsala. Víceméně dva roky. Psaní jsem milovala, ale pak přišel zkázonosný internet a ještě hůře Facebook a vše šlo do kytek. Ale teď se ve mně něco změnilo. Přestěhovala jsem se do nového města, změnila školu a poznala nové přátele. Poznala jsem lidi, kteří mi rozumí a jsou stejného smýšlení, ale především cílů, jako já. Přede dvěma dny jsem se rozhodla začít se sebou něco dělat.

Rozhodla jsem se začít budovat jeden z mých cílů - vytvořit si vlastní svět. Je to běh na velmi dlouho trať, a proto jsem se do toho doteď nechtěla pouštět. Řekla jsem si ale, kdy je na to lepší čas, než vysoká? Každý týden plánuji vydat alespoň jeden příspěvek. Je to na mě celkem bič, ale jednak se potřebuji vypsat, než se pustím do svého velkého Díla, a jednak potřebuji vypouštět věci z sebe ven.

Pro začátek nejspíš vytvořím postavy. Popíšu jejich vlastnosti, charakter, historii, cíle... V příbězích ale samozřejmě operovat s nevědomostí, případně historii doplním speciálními příběhy. Potom se začnu soustředit na svět, náboženství, magii, politické uspořádání, ... A nakonec se pustím do svého velkého Díla...

Hlavní a nejdůležitější postavou bude Ximara Querida (šp. milá, miláček), která je tak trochu mé alter ego, všechno, čím já nejsem. Promítám do ní téměř veškeré své sny a touhy, které by do mě ani nikdo neřekl. Ximara vystupuje (a nejspíš vždy bude) ve všech mých povídkách. Může mít různé povolání, styl života, ale pořád to bude ta stejná osoba a to já.

A samozřejmě, nebudu se zde věnovat pouze Ximaře. Budu psát i o svých problémech, budu přispívat svými názory na otázku života, vesmíru a vůbec...

Přeji příjemnou zábavu!