Sen

SEN

          Kdysi dávno jsem žil v malém městečku, kam technika jako auta či mobily ještě nedorazila. Takříkajíc, lišky tu dávaly dobrou noc. Ale teď bylo odpoledne. Slunce pražilo a já se bezsmyslně toulal po loukách a přemýšlel, o čem bude má další knížka. Tehdy jsem byl spisovatel, který, když měl dobrou inspiraci, dokázal lidi doslova připoutat ke knize. Můj poslední román byl o podivné lásce mezi čarodějem a princeznou. Stal se z něj bestseler. Lidé chtěli, abych napsal pokrčování, jenže mně se do toho moc nechtělo, podle mě by to bylo o ničem, jenom bych své dílo tím zkazil.

          Lehl jsem si do trávy a nechal se ovívat letní větříkem. Po chvíli se mi zavřely oči a už to tu bylo. Inspirace si mě našla.

          Zdálo se mi o jedné překrásné dívce, na které leželo prokletí. S každým soumrakem umírala a do krásného rána se znovu narodila.

          V dalším útržku jsem uviděl pohledného hocha, jak seká dříví. Cítil jsem, že má složitý život. Neměl matku ani otce. Životem se protloukal úplně sám. V hlavě mu vířila spousta pochybností. Rozhodl se totiž, že prodá svůj polorozpadlý dům a vyrazí pryč s tohohle místa. Slyšel o tajemném portálu, který ho může přenést do jiných světů. Rozhodl se ho najít a odejít do jiného světa. Začít znovu, a také si najít nějakou dívku.

          Dům prodal jen za pár korun a vyrazil na cestu. Stará kmotra mu řekla, že portály se drží nejvíce na jihu. Šel tedy na jih. Šel několik dnů a nocí, až došel k moři. Ohromeně hleděl do dáli, jak se moře rozlévá doleva i doprava. Seběhl k pláži, odložil si batoh a utíkal do moře. Když po chvíli dovádění vylezl z moře, lehl si na písek a usnul. Zdálo se mu o panně, která na něj volá. Okamžitě se do ní zamiloval. Než jí stihl odpovědět, či se jí na cokoliv zeptat, zmizela.

          Vzbudil se a kupodivu si na ten sen pamatoval. Jakmile se mu v mysli objevil obličej krásné panny, po tváři se mu rozlil úsměv. Po chvíli se ale rozesmutněl. Uvědomil si, že to byl jen sen a vydal se dál hledat portál.

          Prochodil snad celý kraj, šel všemi možnými směry, až jedno pozdní odpoledne spatřil onu krásnou pannu ze snu. Rozběhl se k ní, poklekl před ní na kolena a políbil ji na ruce. Upřel na ni tak zamilovaný pohled, že jsem zamilovanější ještě neviděl.

          „Krásná panno, rád bych si Vás vzal za ženu, jak Vám či tvému otci mám dokázat svou lásku? Vy jste ta má vyvolená!“

          „I Vy hloupý, nevíte, co děláte,“ řekla panna, „můj otec je zlý čaroděj a pro mou krásu mě začaroval mocným kouzlem. Já s každým soumrakem umírám a s východem slunce se opět narodím!“

          „Má milá, zbavím Vás tohoto ukrutného prokletí, jen mi řekněte jak.“

          „Musel byste udělat hroznou věc, to Vám ani nemůžu říci.“

          „Ale ano, má drahá, udělám pro Vás cokoliv!“

          „Dobrá. Musel byste mě zabít,“ při těch slovech mu přeběhl mráz po zádech, „a vhodit do moře. Po nějakém čase bych snad vyplavala zpět z moře a možná bych pak mohla žít svobodný život.“

          „Má drahá, to po mně nemůžete chtít! Vždyť jste tak milá, hezká… To by byl nejhorší hřích!“

          „Pokud mě chcete zachránit, tak ano. Jenže během toho, co bych byla pryč, byste se musel postit a nemyslet na nic jiného, než na mě, sic mé prokletí stihne Vás.“ Celý se třásl, on nevinný člověk s čistší duší než prádlo těsně po bělení, on má zabít? A ještě takovou krásnou dívku? To vážně nemůže udělat! A tak řekl:

          „Má drahá, potřebuji se na takovýto čin dobře připravit, mohli bychom to provést až zítra?“

          „Jistě, můj milý.“

          Nyní jsem se ve svém snu přesunul dál. Večer viděl, jak jeho milá umírá a rvalo mu to srdce. Ráno před východem slunce, když se chlapec probudil a uviděl vedle sebe mrtvolu své milé, lekl se, sebral své věci a utekl. Nemohl na ni ani myslet. Jak tam bez dechu ležela.

          Putoval dál s bolestí v srdci. Po pár dnech našel portál. Vypadal jako velký bílý zářící točící se kruh. Bez rozmýšlení do něj vstoupil.

          S trhnutím jsem se probudil. Tahle inspirace se mi vůbec nelíbila. Chtěl bych jinou, ale nemůžu si stěžovat. Zvedl jsem se a vykročil k domovu, abych to tedy sepsal. Ten se mi něco připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout, co. A najednou mi to došlo. Já jsem byl tím hochem, který prošel portálem. Cesta skrz něj mi nejspíš vymazala paměť. Jak jsem jen mohl?! Vzhlédl jsem k nebi a spatřil nádherný západ slunce, slunce zářilo všemi barvami, ale vůbec jsem to nevnímal. Musel jsem pořád myslet na ni. Najednou se zjevila přede mnou.

          „Můj milý, odčiňte, co jste způsobil a sepiš tu knihu. Snad se ti, kdo umí číst mezi řádky a hledat skryté smysly, z ní vezmou ponaučení,“ řekla a umřela mi před očima, které se mi zalily slzami. Padl jsem na kolena, vzal ji náručí a políbil ji na mrtvé rty. Umřela naposledy.