Deník padlého anděla

21. 4. 2006

Další „normální“ den. V civilizaci žiju posledních sto let, ale už se začínám nudit. Sice jsou ty moderní vymoženosti úžasné, ale už to není jako dřív. Když jsem žil v pralese, bylo to hodně vzrušující. Měl-li jsem žízeň, ulovil jsem si některé z divokých zvířat, nejraději jsem měl jaguáry. Občas jsem objevil i nějakého osamělého člověka, tak jsem ani jím nepohrdl.

                Dnes jsem se přihlásil do jedné hry. Ještě pořádně nevím, o co půjde, ale třeba to bude alespoň nějaké vzrušení v tom mém dlouhém životě.

22. 4. 2006

                Zjišťoval jsem si něco víc o té hře. Bude to už třetí ročník, takže organizátoři už určitě budou mít vychytané všechny mouchy. Účastníci si mají sami vytvořit čtyřčlenné týmy, a pokud někdo zbude, vytvoří tým organizátoři. Jelikož se snažím žít v anonymitě, tak moc lidí neznám. Ano, sice občas zajdu do školy, aby nemohl mít někdo problémy, ale přece jen do kolektivu nezapadám. Raději se pokusím vytvořit nějaký vztah s někým úplně neznámým. Týmy budou mít za úkol podle indicií najít poklad. Ovšem hra se bude hrát zhruba měsíc a nápovědy budou všemožně zašifrovány a ukryty. Možná budeme muset vyjet i mimo město. Uvidíme, mohlo by to být hodně zajímavé, jenom doufám, že ostatní členové mého týmu nebudou moc viset na škole, a pokud budeme muset odjet z města, nebude to dělat problém. Já do školy nemusím. Střední školu jsem absolvoval v různých oborech na různých školách po světě a mám i výšku. Sedmnáct je mi už přes sto padesát let a za tu dobu jsem už něco stihl.

23. 4. 2006

                Jelikož jsem dlouho nebyl ve škole (tvrdil jsem, že mám zlomené obě nohy a špatně se mi s tím cestuje) a žil hodně v ústraní, vyšel jsem si do ulic. Ne, že by mi slunce moc vadilo, ale slunečno jsem přežíval se skřípěním zubů. Dnes bylo příjemně pod mrakem, takže aspoň slunce mi nedělalo problémy a naschvály. Aby to pro mě nebylo takové pokušení, vypil jsem včera okolo půlnoci jelena a srnu.

Do města jsem míhal. Zastavil jsem se až na hlavním náměstí. Byl to pro mě šok. Kolem mě byl dav lidí. Každému, kdo procházel, tlouklo srdce. Některým rychleji a některým pomaleji. Myslel jsem, že ohluchnu. Sevřel jsem rty a pevným krokem šel do postranní uličky. Tak to nezvládnu a stejně se budu muset napít, řekl jsem si. Opřel jsem se o zeď domu a chvíli to rozdýchával. Nakonec jsem si před nějakým barokním kostelem (jaká ironie) počkal na svou oběť. Byla to nějaká asi pětadvacetiletá žena. Měla drdol a přísný výraz. Právnička, nebo aspoň studentka práv. Moc jsem se s ní nepáral, napil se, co jsem potřeboval pro ukojení touhy, a zmizel. Zítra musím jít zase, abych se lépe ovládal.

24. 4. 2006

                Dnes jsem šel zase do města a opět jsem neodolal. Hra začíná prvního prosince, snad do té doby zvládnu svou touhu.

25. 4. 2006

                Řekl jsem si, že dnes už se ovládnu. Povedlo se! Sice jsem měl rty sevřené tak pevně, že mi z nich začal téct pramínek krve, ale zítra už to zvládnu úplně.

26. 4. 2006

                Procházel jsem se po městě, díval se lidem do očí, slyšel jejich tlukoucí srdce a odolal jsem. Měl jsem z toho velkou radost. Teď už se můžu směle pustit do hledání pokladu.

27. 4. 2006

Jak jsem se tak poflakoval po městě, ozvala se má stará závislost a dostal jsem příšernou chuť si zapálit. Tak jsem tam stál předtím stánek a přemýšlel.

Posledních deset let jsem cigaretu neměl. Dalo mi celkem práci si odvyknout. Tenkrát mě odradilo to, že mě navštívil kamarád ďábel a řekl mi, že sice jsem upír, ale jestli budu kouřit, zemřu jako normální člověk. Nevěřil jsem mu a spokojeně kouřil jak fabrika dál. Po měsíci jsem začal ošklivě kašlat. Lidi se po mě škaredě ohlíželi. Odkašlal jsem a podíval se na cigaretu v ruce. „Ty svině,“ nadal jsem jí a zahodil ji. Měl jsem zrovna celou novou krabičku. Bylo mi jí líto, a tak jsem si pomalu odvykal. Vykouřil jsem ještě dalších pět krabiček, než jsem si odvykl úplně, ale povedlo se. Když jsem konečně skončil, odstěhoval jsem se do jedné malinké vesničky daleko od města. Po půl roce jsem kašlat přestal. Oddychl jsem si. Přece jenom byl jsem ještě mladý.

Ne, nechci znovu začít. Otočil jsem se a odešel pryč.

28. 4. 2006

                Do svého malého domečku jsem si pořídil i počítač s internetem, abych nebyl úplně mimo civilizaci. A právě dnes mi přišel email od organizátorů hry Piráti:

Hola hej, udatný piráte,

Již téměř vypršel čas, a přišla chvíle vyplout na vlny. Ale nejdříve bys měl znát své kumpány piráty, kteří budou loď obývat s tebou. Zvolte si dohromady nějaký symbol vaší gildy, který budete nosit viditelně na svém oděvu. Až se domluvíte, dejte nám vědět, avšak nejpozději v den zahájení plavby. Jména tvých spolunámořníků jsou:

• š  Anděla Bojovnice
• š  Emil Břitva
• š  Matěj Asesino

Sejděte se, nebo se nějak jinak seznamte, ať můžeme prvního května společně vyplout!!!

Kapitán lodi

               

Email mě příjemně naladil a ihned jsem napsal všem mým novým „spolupirátům.“ Jelikož byl pátek, napadlo mě, že asi budou všichni ve škole. Uvidím, kdo mi odepíše. Nečekaně už po půl hodině mi odepsal první. Evidentně i jiní berou školu jako já. Byla to dívka. Odepsala, že se ráda sejde a pozná ostatní, ať, až mi ostatní odepíšou, jí dám vědět. Také mi napsala její mobilní číslo. Ťukl jsem se do čela a uvažoval, kam jsem ten mobil zahrabal. Spolužákům jsem tvrdil, že žádný nemám, a třídní učitelce jsem dal vlastní číslo.

Obrátil jsem pokoj vzhůru nohama a nakonec ho přece jen našel. Zapnul jsem ho a hned mi zazvonila SMS. A o okamžik později další. Telefon zapípal, že mu prý došla baterie a vypnul se. Pche. Mu dám. A začal jsem hledat nabíječku. Tušil jsem, že by mohla být někde tam, kde byl mobil, ale bohužel jsem zapomněl, kdy jsem ten mobil našel. Tak jsem obrátil pokoj znovu naruby a nabíječku nakonec našel. Ležela těsně vedle počítače. Že já se na to nevybodnu. Strčil jsem ho do zásuvky a znovu zapnul. Přišlo mi dalších deset zpráv. Kdyby byly alespoň o něčem, ale všechny se týkaly toho, že mi volala třídní nebo že mi psal operátor. Zase má problém s tím, že nechodím do školy. Doufám, že dnes už volat nebude. Uložil jsem si Andělino číslo a šel se projít ven.

Odpoledne:

Později, usoudil jsem, že nejspíš až po škole, mi odepsali i Matěj s Emilem. Taky by se rádi sešli. Všem jsem tedy navrhl schůzku zítra ve dvě v cukrárně ve městě. Všichni souhlasili. Celkem jsem se těšil, až poznám své nové přátele. Lidi. Měsíc s nimi budu muset řešit jejich vztahy a problémy. Pak se můžeme navždy rozejít nebo zůstat přáteli.

29. 4. 2006

                Již časně ráno jsem vyrazil do města. Řekl jsem si, že abych měl jistotu, dám si na chuť nějakou pěknou paničku. Šel jsem do parku a vyhlížel. Po půl hodině jsem konečně narazil na vhodnou oběť. Byla to asi patnáctiletá blondýnka, která seděla na lavičce a psala SMS. Moc dlouho jsem se nerozmýšlel a napil se z ní.

                Byl jsem příjemně naladěn a celé dopoledne jsem se procházel po městě. V jednu hodinu jsem zašel do cukrárny a pohodlně se usadil. Když přišel číšník, objednal jsem si ovocný čaj a medovník. Přemýšlel jsem, jak se poznáme. To mě včera nenapadlo, teď už je pozdě. Číslo mi dala jenom Anděla, nebo jak se jmenuje. Napsal jsem jí tedy SMS, kde v cukrárně sedím. Její odpověď zněla: „Ok.“ Pomalu jsem jedl medovník, usrkával čaj a čekal.

                Pozoroval jsem příchozí a odhadoval, jestli náhodou není některý z nich člen mého týmu. Asi o půl druhé dorazila pěkně oblečená brunetka. Rozhlížela se po cukrárně a evidentně někoho hledala. Pak se rozešla ke mně. Podala mi ruku a řekla:

„Ahoj, já jsem Anděla.“

Zatřásl jsem rukou a odpověděl: „Ahoj, já jsem Eliáš.“

„Chtěla jsem přijít první, abych vybrala co nejlepší místo, ale předběhl jsi mě. Jsi tu už dlouho?“

„Ani ne… Od rána, neměl jsem co dělat.“ Půl dne z mého pohledu není moc. Pak mi došlo, že z člověčího asi jo, ale raději jsem to nechal být. Netvářila se nijak nechápavě. Jen se pousmála. Když přišel číšník, objednala si kapučíno a věneček s košíčkem. Díval jsem se na ni. Nebyla nejkrásnější, ale měla pěkné rysy. Takové andělské…

„Máš zvláštní jméno, Eliáš… Má to jméno nějaký příběh?“ Tak tato otázka mě donutila zavzpomínat na dávnou minulost. Kdysi bylo to jméno obvyklejší než nyní.

„Možná… Jmenoval se tak můj praprapraprapradědeček. Byl to vynálezce. Bohužel jsem z jeho sklonů moc nezdědil. Vím, že to jméno mu dala samotná princezna a dědí se z generace na generaci.“ Ve skutečnosti mi to jméno dala princezna jednoho afrického kmene a já ho začal používat. Pravým jménem se jmenuji Jan.

Zamyslela se. „Je to jméno v kalendáři? Zdá se mi, že ne…“

„Je a není. Svátek mám 20. července, ale je tam uveden ruský překlad jména – Ilja.“

„Zajímavé…“ Lžičkou míchala kapučíno, které jí mezitím donesl číšník, a rozhlížela se po cukrárně. Já si jen objednal další čaj, tentokrát mátový, a nenápadně si ji prohlížel. Čím delší dobou jsem s ní byl, tím víc se mi líbila. Rozpuštěné hnědé vlasy jí ladily s hnědýma očima. Byla trochu tmavší pleti, ale nic výrazného. Svými plnými rty se krásně usmívala. Úzké tričko se vyjímalo na její štíhlé postavě. I do výstřihu co dát měla. Když jsem tam sklouzl očima, zrovna se na mě podívala. Rychle jsem ucuknul a díval se z okna. Nic neřekla, pouze se pro sebe potichu zasmála.

Náhle vstala a šla ke dveřím. Tam si potřásla rukou s nějakými dvěma hochy. Že by spoluhráči? Mrknul jsem na hodinky a byly dvě. Akorát.

 Vstal jsem a podal jsem těm dvěma ruku. „Eliáš,“ představil jsem se.

„Matěj.“ „Emil,“ představili se.

„Vy dva se znáte?“ zeptal jsem se jich, když jsme si sedali.

„Ano, jsme spolužáci. Do hry jsme chtěli jít spolu, ale neměli jsme nikoho do čtveřice.“

„Aha, to je fajn, alespoň nebudou žádné ostychy,“ pousmála se Anděla, „už jste někdo tuhle hru hráli?“

Nikdo z nás ji nehrál, ale všichni jsme se shodli na tom, že se na ni těšíme.

„Musíme si dneska dohodnut něco, co nás bude označovat, a vymyslet naše jméno. Na netových stránkách hry budou vypsány gildy a znaky, kdybychom náhodou potkali nějakého protivníka, tak bychom ho mohli zlikvidovat a získat za to body,“ ujala se slova opět Anděla.

„Ano, na to už jsme mysleli, a vymysleli jsme, že bychom všichni mohli nosit tyto odznaky,“ řekl Matěj a z kapsy vytáhl čtyři na chlup stejné odznaky s lebkou.

„Skvělý nápad, jsou celkem malé, takže budou nenápadné,“ řekl jsem. Odsouhlasili jsme to a přemýšleli nad jménem.

„Co kdybychom to jméno moc nehrotili a jmenovali se prostě Korzáři, piráti jejího veličenstva?“ navrhl Emil.

Já jsem nic extra nečekal, a tohle se mi celkem líbilo, tak to bylo jednohlasně schváleno. Zbytek odpoledne jsme se dobře bavili. Každý z nás vytáhl nějakou historku a o zábavu bylo postaráno. Nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla a rozešli se každý domů. Dali mi i ICQ čísla, abychom se mohli lépe domlouvat přes net. Já ICQ neměl, ale slíbil jsem, že si ho založím.

30. 4. 2006

Ještě včera jsem dal pořadatelům vědět, co jsme vymysleli. Odepsali mi, že je to OK, že zítra nám přijdou další informace. Také jsem si ještě včera založil ICQ. Zajímavá to aplikace.

Měl jsem příšernou žízeň a tušil jsem, že nějaký jelen na to stačit nebude. Chtě nechtě jsem musel za denního světla na někoho z vísky. Jediný, kdo mi přišel pod ruku ve chvíli, kdy jsem byl ještě příčetný, byl pošťák. Chudák, doufám, že mi nepřestane nosit poštu. Blíží se úplněk a má žízeň je den ode dne hůře krotitelná. Bojím se, abych se ovládl před ostatními. Tak dobře anebo špatně, abych si dával každý den čerstvou oběť, jsem ještě nebyl.