Dali
mi papír se slovy: „Napište, co cítíte. Ale stručně!“ a odešli. Zůstal jsem sám
s bílým papírem v bílém pokoji. Jediné, co nebylo bílé, byl hrot
tužky a má kůže. Co cítím? To budu muset pěkně od začátku…
Poznal
jsem Ji na střední škole. Toužil jsem po Ní dlouho. Když má láska vydržela až
do posledního ročníku, řekl jsem si, že musím něco udělat. V hodinách jsem
Ji často pozoroval, usmíval se na Ni, ale Ona mě ignorovala. Nevšímala si mě,
tvářila se, že nikoho nechce. Sbíral jsem nápady, jak se k Ní dostat. Až
nakonec jsem vymyslel plán, jak Ji oslovím na maturitním večírku. Souhlasila.
Byl jsem štěstím bez sebe. Náš vztah vydržel i po střední, kdy jsme šli každý
studovat něco jiného – Ona medicínu a já žurnalistiku.
Po
ukončení studia byla naše láska stále bezmezná, řekli jsme si proto své „Ano“.
Vydrželo nám to poklidně dalších několik let. Až před půlrokem se to začalo
sypat. A to hlavně díky mně. Pracoval jsem v redakci, před uzávěrkou jsem
měl vždy nervy nadranc. V těch chvílích mi velmi lezla na nervy. Neustále
se líčila, strojila, chtěla chodit do společnosti, ale já nemohl.
V práci
jsem měl velmi pěknou šéfku. Byla milá a hodná, ale jak šlo o nedodržení
termínu, byla jako přísná a neústupná. Ve chvílích, když mě štvala má žena,
myslel jsem na ni. Jednou jsem ji žertem pozval po poradě na kafe. Přijala.
Sešli jsme se v kavárně a při rozhovoru jsme se dostali k sexu.
Říkala, že dlouho nikoho neměla a že po někom velmi touží. To byla pro mě
výzva.
Vyčítat
jsem si to začal při příchodu domů. Díval jsem se na svou ženu a říkal si: „To
se nemělo stát!“ Po několika dnech mých výčitek, si všimla mého změněného
chování a začala mě podezírat. Párkrát se mě zeptala, ale nějak jsem to
zamluvil. V práci jsem musel dát výpověď, na svou sličnou šéfku jsem se už
nemohl pro samé výčitky podívat. V ten den přišla hádka.
„Proč jsi proboha
dal výpověď? To si myslíš, že nás dva uživím sama?!“
„Musel
jsem. Já si něco brzo najdu, a jestli ti to tak vadí, můžu žít na dluh, abys
měla dost peněz na ty své šminky a hadříky! Aby sis dvakrát nemusela vzít to
stejné! Stejně je to jedno, když se v práci převlékáš do pláště!“
A
tak dále. Znáte hádky. Oba jsme se cítili ublíženě a já jsem raději šel pít,
než strávit noc v jedné posteli s ní. Ale svědomí nezaostávalo a
výčitky mi zůstaly. Po té hádce přišla spousta dalších. Při jedné z nich
jsem krájel zeleninu, chtěl jsem si udělat k večeři salát. Začala na mě
řvát, že jsem jí vzal JEJÍ zeleninu. Rozmáchl jsem se rukou, ve které jsem
držel nůž. Neuvědomil jsem si to. Zasáhl jsem jí krk a udělal na něm hlubokou
ránu. Padla na zem. Netrvalo to dlouho a vykrvácela. Snažil jsem se jí pomoci,
ale nešlo nic dělat.
Sesypal
jsem se. Celý den jsem klečel u ní v kaluži krve v breku. Zazvonil
zvonek. Šel jsem otevřít v šatech od krve. Soused, který stál ve dveřích,
vtrhnul dovnitř, když to uviděl. Já jsem okolí nevnímal.
Skončil
jsem tady. V blázinci. Advokát to u soudu uhrál na šílenost. Dávají mi
denně nějaké léky, beru je, neberu je, podle toho, jakou mám náladu. Celý můj
život by se dal shrnout jednou větou:
„To
se nemělo stát!“
Žádné komentáře:
Okomentovat